APOKALYPSA ZAČALA

První případy se objevily na Hlavním nádraží. Cestující, kteří se vypotáceli z metra, popelaví, zhroutili se na nástupišti, než se s mechanickou pomalostí zvedli, skelné oči, visící čelist, prsty škubající jako provázky rozbitých loutek. Ochranka si nejdřív myslela, že je to pervitin. Pak začalo kousání.

Během dvou hodin se pražské metro, tři linky, jednašedesát stanic, ten systém který Sověti pomáhali stavět a který Praha přesto miluje, proměnilo v jatka. Linka C, ta která jede z Hájí na Letňany skrz celou Prahu, se stala smrtelnou pastí: nacpané soupravy jely dál, dveře zaseknuté, křik utichal vůz po voze, stanice po stanici. V uzlu Muzeum, pod tím obrovským budovám Národního muzea, kde se linky kříží, uvízly tisíce lidí mezi turnikety a šedou vlnou stoupající z tunelů.

Na povrchu Praha nepochopila hned. Na Staroměstském náměstí turisté ještě fotografovali orloj a pili svařák, když první nakažení vylezli z ventilačních mřížek na Václavském náměstí, klopýtajíce ve světle pouličních lamp, míjejíce sochu svatého Václava, který z koně shlíží na svůj lid už šest set let a ještě nikdy neviděl nic takového. Lidé filmovali. Samozřejmě. Video chlapa ve sparťanském dresu, který kousl číšníka v hospodě U Fleků, té hospodě která vaří pivo od roku 1499 a která přežila Habsburky, nacisty, komunisty, a teď tohle, se stalo virálním: dvacet tři milionů zhlédnutí, než spadl internet.

Premiér promluvil v 18:47 ze Strakovy akademie. V 19:15 byla Strakova akademie tmavá. Ve 20:02 na Policejním prezidiu v Bartolomějské nikdo nezvedal telefon. Česko přežilo Bílou horu, Mnichov, nacistickou okupaci, osmašedesátý, normalizaci a Klause. Na tohle ho nic nepřipravilo.

Armáda se pokusila udržet mosty. Praha je město řeky, Vltava ji dělí na dvě poloviny spojené osmnácti mosty, a kdo drží mosty, drží Prahu. Zablokovali Karlův most, ten most ze čtrnáctého století s třiceti sochami svatých, po kterém denně přejde třicet tisíc turistů a který přežil povodně, války a selfie tyče. Zablokovali Mánesův most, Čechův most, Palackého most. Ale Praha má příliš mnoho mostů a věci, které přicházely po dně Vltavy, žádný most nepotřebovaly.

Žižkov padl jako první. V hospodách pod žižkovským vysílačem, tou věží s miminka od Černého, která je buď nejhnusnější nebo nejgeniálnější stavba v Praze podle toho koho se zeptáte, zmlkl zvuk naražených piv a posledních objednávek. V Holešovicích, v bývalých továrnách přeměněných na galerie a kavárny, kde se gentrifikace potkávala s graffiti, byly dveře vyražené. Na Vinohradech, v těch krásných činžácích s vysokými stropy a štuky, se rodiny zabarikádovaly za dveřmi, které architekti secese navrhli, aby dovnitř pouštěly světlo, ne aby držely smrt venku.

Na Sparťanském stadionu na Letné bylo prázdno. Na trávníku, kde Sparta hrála a kde se demonstrovalo v osmdesátém devátém, se plížily stíny. Na druhém konci města, v Edenu, Slavie se stejně nehýbala. Věčné derby skončilo. Remíza. Nula nula. Navždycky.

Z Petřína, z té kopie Eiffelovky na kopci, kterou Češi postavili proto, že chtěli vlastní, menší, českou verzi, bylo vidět celou Prahu hasnout. Hradčany, Malá Strana, Josefov, Nové Město, všechno tmavlo. Pražský hrad, ten hrad který je prý největší hradní komplex na světě a ve kterém seděli králové a prezidenti a Kafka o něm psal, zůstal osvětlený nad městem. Prázdný a zbytečný a krásný.

Praha. Město Kafky, který napsal o člověku, jenž se jednoho rána probudil jako hmyz. Město Havla, který věřil, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Dnes nezvítězilo nic.

A ve tmě, mezi barokními fasádami a paneláky, mezi hospodami a kostely, mezi Vltavou a zbytkem, milion tři sta tisíc úst se otevřelo. Ne aby mluvilo. Ne aby křičelo. Ne aby řeklo ještě jedno pivo. Aby kousalo.

7 rolí. 28 dní. Nulová tolerance k chybám.

• 👑
  Vůdce
• 🏃
  Zvěd
• 🛡️
  Tank
• 💉
  Medik
• 🍳
  Kuchař
• 🔧
  Technik
• 💀
  Návnada